Umístíte-li kurzor na ikonu obrázku, zobrazí se stručný vysvětlující text k obrázku. Pokud na ikomu kliknete, obrázek se zvětší.
1) Obrázky byste si měli zvětšovat až po úplném natažení stránky do prohlížeče.
2) Nebude-li se vám dařit zvětšit obrázek či spustit videosekvenci, můžete zkusit obnovit stránku prohlížeče klávesou F5 a počkat na úplné natažení stránky do prohlížeče.
V naší partě přátel turistiky, cykloturistiky, běžek a také dobrého pivka či plných košíků hub jsme probírali trek do Base Campu pod Everestem už před více než čtyřmi roky. Když jsme si přečetli knihu Milana Šimka Himaláje a nejen Himaláje aneb s třemi důchodci k Everestu, byli jsme rozhodnuti prakticky všichni. Leč jeden míní... Nakonec vytrvala pouze Jana, ostatní - povětšinou ze zdravotních důvodů - museli lákavou myšlenku opustit.
Jana si zvolila cestovku CK Mundo , s níž podnikla ve skupně osmi holek (Hanka, Milena, Hanka, Zuzka, Iveta, Eliška, Lenka, Jana) a osmi kluků (Kuba, Dan, Lukáš, Jarek, Standa, Václav, Marek a průvodce Pavel) trek od 16. října do 6. listopadu 2016.
Následuje výběr z Janiných zápisků po jednotlivých dnech celého treku.
Let z Prahy do Dubaje trval 5 hodin a 40 minut, hodinky jsme si posunuli o dvě hodiny dopředu, takže na hotelu Al Sabkha, kde jsme měli zajištěný nocleh, jsme byli před půlnocí místního času.
V hotelovém pokoji bylo příšerné vedro, musela běžet nejen klimatizace ale i pomocný větrák.
Po ránu jsem se šla projít kousek od hotelu k nedaleké mešitě, poblíž ní byla policejní stanice. Měla jsem divný pocit, neboť nikde nebyla žádná žena, jen spíše zamračení chlapi povětšinou v jejich typických "nočních košilích".
Raději jsem se vrátila k hotelu, před nímž jsme si s několika ostatními dala šťávu z červených hroznů.
Z Dubaje jsme odlétali v půl jedné odpoledne a let trval zhruba pět hodin. Časový posun už činil plus 3 hodiny a 45 minut. Na letišti v Kathmandu nás přivítal náš nepálský průvodce Renčí a každému z nás věnoval typickou nepálskou hedvábnou šálu. Vyplnili jsme si žádost o vízum, zaplatili administrativní poplatek 40 USD a přesunuli se mikrobusem na hotel Norling Nepal. V depozitu hotelu jsme si mohli ponechat pár věcí, např. čisté prádlo, což se pak velmi hodilo, když jsme se vraceli z treku. U známého Renčího směnárníka jsme si opatřili rupie v kurzu 100 NRP = 22,50 CZK (při přepočtu rupií na koruny jsme pak dělili čtyřma), navečeřeli se, šli spát a těšili se na zítřejší den, kdy nám vlastní trek začíná.
Mapky vlastního treku z Lukly do Base Campu pod Everestem a zpět si prohlédněte na následujících třech obrázcích. Můžete si také stahnout, z kontextové nabídky (kliknutím pravým tlačítkem) a pak "Uložit odkaz jako", záznam treku tady a prohlédnout si jej pomocí Google Earth.
Ráno jsme vstávali před půl šestou, abychom stihli včas odlet do Lukly. Na letišti vládl solidní rumraj, avšak odletěli jsme a po čtyřicetiminutovém letu jsme bezpečně přistáli kolem deváté v Lukle. V malém letadélku letěla jen naše skupina, těžší, tedy chlapci, vpředu, my dámy vzadu. Výhledy na okolní hory byly tak úchvatné, že jsme možnou nebezpečnost letu vůbec nevnímali. Přílet do Lukly máte na následující videosekvenci (nebude-li se vám dařit spustit kteroukoli z následujících videosekvencí, můžete zkusit obnovit stránku prohlížeče klávesou F5 a počkat na úplné natažení stránky do prohlížeče, popřípadě si stahnout videosekvenci na počítač a na něm prohlédnout):
Lukla leží v nadmořské výšce 2860 m a je pověstná letištěm, které jste viděli na videosekvenci. Letištní ranvej je dlouhá 527 metrů a má sklon 12 stupňů. Tady začíná vlastní trek údolím Solo Khumbu. Renčí měl domluveny tři nosiče pro naši skupinu, nosičům se platí 8 USD za jeden kilogram váhy. Vyrazili jsme kolem jedenácté do Phakdingu (2650 m) a údolím řeky Dudh Kosi (Mléčná řeka) jsme do vesnice Monjo (2835 m) přišli v půl páté odpoledne. Cestou jsme šli přes tři řetězové mosty.
Z vesničky Monjo jdeme dnes nejprve do Jorsalle, kde získáme povolení (permit) ke vstupu do Národního parku Sagarmatha.
Sagarmatha neboli Tvář nebes je vlastně nepálské jméno pro Mount Everest. Cestou dále opět přecházíme několik mostů, tentokrát i dost vysoko nad řekou.
Při chůzi přes ně se poněkud houpou, ale zvykla jsem si, šlo se mi fajn. Poprvé jsme také na vyhlídce Everest View spatřili Everest.
Měla jsem štěstí, avšak kdo sem přišel později, měl smůlu, Everest se zahalil do mraků. Stezka dále docela stoupala, blížili jsme se do Namche Bazaar (3440 m).
Namche je centrem Šerpů, rozkládá se na poměrně prudkých svazích. Schodů jsme si tady užili dostatečně.
V Namche máme naplánovanou výškovou aklimatizaci. Už odpoledne kolem půl třetí jsme vystoupali k malému klášteru, kde nám Pavel vyprávěl o budhismu.
Pokračovali jsme výše na vyhlídku, odkud byl nádherný výhled na Namche. O něco níž jsme na chráněném místě obklopeném kameny asi hodinu odpočívali právě z důvodu aklimatizace.
Vrátili jsme se do Namche a dali si k večeři opravdovou mňamku, jačí stejk, steak Jack sizzer (580 rupií). Však se podívejte na videosekvenci a prohlédněte si také fotky z dnešního dne.
Máme aklimatizační den. Ráno vstávám a dívám se z okna, vrcholky okolních hor jsou oproti včerejšku zasněžené. K snídani si dávám sýrovou vaječnou omeletu a objednávám tři litry vařící vody, z níž bude v termosce čaj. Vyrážíme směr Khumjung (3970 m), cestou se nemůžeme nasytit pohledy na opravdu nádhernou horu Ama Dablam (6856 m). V Khumjung navštívíme Hillaryho školu, uvidíme bystu Edmunda Hillaryho a přečteme si, že se v r. 2017 chystá úprava střední školy tak, aby byla odolná vůči zemětřesení. V Khumjung jsem si dala k obědu dobře kořeněné rizoto se zeleninou. Nepálci mají ostřejší jídla výborná, jí se tedy nejen tradiční dhal bhát (rýže s čočkou, brambory a množstvím kari). Dále jdeme přes Khunde (3840 m), kde se nachází Hillaryho nemocnice. Po celý aklimatizační den se cítím OK. V Namche ještě zkouším nahlédnout do internetové kavárny, protože mi nejdou z mobilu odeslat SMSky. V kavárně však nejsou počítače, všichni pouze "mobilují". K večeři si dáváme opět steak Jack sizzer, tak dobrý umí pouze v Namche.
Po snídani, ke které jsem vyzkoušela chapati (placka z mouky a vody) se sýrem, jsme z Namche nejprve sešli dolů k řece, abychom pak stoupali do kopce do Tengboche (3867 m). V Tengboche je velký a vskutku nádherný budhistický klášter, který byl postaven před sto lety, vyhořel, poničen zemětřesením a opět zrekonstruován. Počasí nám přálo, takže nás doprovázela nejen Ama Dablam, ale viděli jsme také kouřící Everest a Nuptse a Lhotse poblíž. Klesali jsme až do Deboche (3757 m), kde jsem si k večeři dala momo taštičky (cosi jako ravioli) plněné zeleninou.
Ráno v Deboche fotím východ Slunce z okna lodge i před lodgí. Dnes jdeme do Pangboche (3985 m), tam asi po půlhodině vyrážíme do základního tábora BC Ama Dablam (4576 m). Cesta to byla docela dlouhá, ale zvládla jsem ji v pohodě. Přicházeli jsme do BC postupně. Byla jsem v přední skupině, takže jsme na sluníčku čekali na ostatní. Pak se ovšem zatáhlo a bylo chladno a fučelo, pročež jsme se šli do lodge pod BC zahřát čajem. Vrátili jsme se zpátky kolem páté navečer, byl to krásný trek, Ama Dablam je prostě úžasná. Pavel nám každý den měří saturaci kyslíkem, mám ji přes 80, cítím se v poho, hlava mě vůbec nebolí.
Po snídani vyrážíme před devátou z Pangboche a jsme po půl dvanácté v Dingboche (4352 m). Tady máme naplánovaný další aklimatizační den a dnes odpoledne ještě aklimatizační výstup nad pět tisíc metrů na předvrchol Nagartsang Peak (5085 m). Rozhodlo se nás jít na předvrchol pouze šest, neboť se zatáhlo a byla mlha. Stoupání bylo docela náročné, ale šli jsme pomalu. Když jsme dosáhli předvrcholu, mlha poklesla a otevřel se krásný výhled po himalájských velikánech, viděli jsme Makalu. Pavel s sebou neměl kameru, takže pořídil alespoň kratičké video na můj foťák. Dolů jsme šli rychleji, sluníčko zapadalo, vrátili jsme se ve tři čtvrtě na šest skoro za tmy.
Společně jsme šli do vesnice Chukhung (4730 m), kam jsme přišli asi za dvě hodiny. Po občerstvení čajem jsem se s Hankou a Jarkem domluvila, že nepůjdeme až na vrchol Chukhung Ri (5546 m), ale jen přes pět tisíc metrů, neboť jsem už včera byla také na aklimatizačním výstupu. Podobně se rozhodovali ostatní, na vrchol šlo jen pár lidí. Vylezli jsme asi do výše 5100 m, kde byl na vyvýšenině nádherný kruhový výhled. Pořídila jsem tam také videosekvenci. Vraceli jsme se zpátky opět kolem pomníku polských horolezců a v Dingboche jsme byli kolem čtvrté hodiny.
Ráno kolem deváté jsme vyrazili z Dingboche a brzy jsme dole v údolí viděli nemocnici v Pheriche, která se věnuje rovněž léčbě a prevenci výškové horské nemoci. Kolem jedenácté jsme byli v Dughle (4620 m) a následně jsme vystoupali na náhorní plošinu, kde se nacházejí pomníky horolezců i šerpů, kteří zahynuli na Everestu. Do Lobuche (4930 m) jsme dorazili po druhé odpoledne. Jsou zde s námi také Korejci, kteří mají s sebou i svého vlastního kuchaře.
Probudili jsme se do chladného rána, okna pokoje byla zamrzlá, blízkost ledovce Khumbu je zřejmá. Zatímco Korejci měli před pokoji připravenou horkou vodu, v našem pokoji mi ukazoval teploměr téměř -4 oC.
Mám však výborný spacák, spalo se mi dobře, jen se mi podobně jako ostatním hůře dýchalo.
Do Gorak Shep (5160 m) jsme šli asi dvě a půl hodiny, byli jsme tam kolem půl dvanácté. Dala jsem si k obědu dobrou česnečku a chystala se na výstup na Kala Pattar (5545 m).
Kala Pattar je vlastně mým nejvýše položeným místem treku. Původně jsme mínili vystoupit na vyhlídkovou horu Kala Pattar s čelovkami pozdě odpoledne, abychom si vychutnali západ Slunce nad Everestem či Nuptse.
Nakonec jsme s Hankou a Jarkem vyrazili už v hodinu, nahoře jsme byli asi za dvě hodiny. Výhledy odsud jsou opravdu úžasné, Everest, Nuptse, Lhotse, Pumori, shora ledovec Khumbu.
Zkusila jsem jsem tady přídit také panoramatický snímek. Byla to nádhera i když tu fučelo a byla zima. Cestou zpátky jsme obdivovali sluncem zalité vrcholky, Everest především.
Nyní se do BC Everest (5364 m), neboli základního táboru pod Everestem, na treku chodí do původního starého BC. Šla jsme v menší skupince společně s Renčím, vyrazili jsme kolem půl deváté. Jde se hlavně po moréně a vlastním ledovci Khumbu, nahoru, dolů, nahoru... V mnohých úsecích je cesta náročná i nebezpečná, jsem ráda, že jsem cestu do BC zdárně absolvovala. Zpátky jsem měla batůžek, jak jinak, obtěžkaný několika cennými kamínky. V lodži v Gorak Shep jsme si dali čaj a pokračovali již po známé trase do cíle dnešního dne, do Lobuche.
Měla jsem obavu, že se mi bude v noci hůř dýchat. Ale spalo se mi dobře, v péřovce a čepici se mi spí fajn.
Někteří si stěžují, že je občas bolí hlava a není jim akorát. Já mám štěstí, cítím se stále OK.
V Lobuche máme dvě možnosti: buď se vrátit do Namche Bazaar a nebo podniknout náročný trek přes průsmyk Cho-La.
Pavel tvrdí, že dvě třetiny trekařů obvykle průsmyk nedají. Tudíž váhám, ale nakonec se přidávám ke skupině deseti, kteří půjdeme přes průsmyk.
Ráno má moje spolubydlící Iveta děsný kašel, nemá chuť pokračovat v treku. Pavel s Renčím musí situaci pořešit, takže naše skupina vyráží směr Dzonghla (4830 m) prozatím bez průvodců.
Cesta příjemně ubíhá, kocháme se horami, tyrkysové jezero dole je nádherné. Je to dnes vpodstatě relax, zato zítra nás čeká nejtěžší úsek treku. Pavel přichází do Dzonghly před půl třetí odpoledne, Renčí až za soumraku.
Iveta odletěla helikoptérou zpátky do Kathmandu, výškovku však naštěstí nemá. Večer není Lukášovi dobře, takže se s ním Dan zítra ráno vrátí do Namche. Přes průsmyk nás tedy půjde osm, musím se tam vydrápat :-) .
Výstup do průsmyku Cho-La (5368 m) patří k nejkrásnějším a zároveň nejnáročnějším částem celého treku.
K snídani jsme si dali pouze čaj a vyrazili jsme z Dzonghly už v sedm hodin. Stoupáme po poměrně prudkém kamenitém svahu i s trochou lezení.
Mám pod bundou ještě péřovku, ale po prvním stoupání si ji musím svléknout. Začíná přibývat sníh, sněhové pole je malinko mírnější, ovšem závěr do sedla opět prudký. Sestup ze sedla je také obtížný, je tam i prach, po kterém to klouže.
Když jsme stoupali do dalšího sedla, domnívali jsme se, že za ním už uvidíme Dragnag (4700 m). Leč byla to odsud ještě pořádná štreka.
Při jednom z odpočinků se dal Renčí do řeči s osmašedesátiletým Američanem, který říkal, že je v Himalájích naposled. Přidala jsem se, že já také. Renčí na to, nikdy neříkej nikdy.
Měla jsem od Zuzky půjčené mačky, spíše nesmeky. Renčí mi je však na sníh nedoporučoval, nesla jsem tak na nejobtížnějším treku jen o dvě kila těžší batůžek.
Do Dragnagu jsme přišli po čtrnácté hodině, dala jsem si česnečku a konvici horkého čaje s citronem.
V lodžích bývají uprostřed kulatá kamna, do kterých se svrchu hází sušený jačí trus, navrchu je pak velká konvice s vodou. I tady okolo sedí Nepálci a ohřívají se,
zatímco my sedíme na lavicích u oken. V místnosti je příjemně, v pokojích však solidní kosa. Hrajeme karty a povídáme. Přidal se bodrý Američan, který tvrdí: Cho-La nikdy více.
Jsou holt cesty, které stačí jít jen jednou. Kolem osmé jdeme spát, neboť na lavicích budou spát nosiči a ti už se pomalu chystají.
Měla jsem pocit, že jsem se probudila brzy, tak jsem si ještě chvilku psala deník. Vtom Pavel ťuká, kde jsem, že už mám připravenou snídani.
Na mobilu jsem totiž měla nastavený nepálský čas a ten se mi nezměnil na český zimní.
Kolem deváté jsme vyrazili z Dragnagu do osady Gokyo (4790 m). Trasa nebyla časově dlouhá, zato však ve střední části docela náročná.
Přecházeli jsme tam totiž ledovec Ngozumba. Nahoru a dolů, těch kopců a kopečků bylo nespočet. Konečně jsme ze sedla pod námi uviděli Gokyo u krásného tyrkysově zbarveného jezera Dudh Pokhari.
Do Gokya jsme přišli v půl dvanácté. Dala jsem si kávu a ve tři čtvrtě na dvanáct se chystala k výstupu na vyhlídkovou horu Gokyo Ri (5357 m).
Ona odspodu vypadá cesta na Gokyo Ri snadně, avšak přesto že jsem šla pomalu, musela jsem často zastavovat a vydýchávat, přece jenom jde o výstup do výše přes pět tisíc třista metrů.
Výstup si každý organizoval samostatně, když jsem dorazila na vrchol, byla jsem tam jen já a jeden Číňan. Slunce svítilo, výhledy byly úžasné. Nejen panoramata Himalájí ale také nádherná jezera v údolí. Pořídila jsem ještě video a osmitisícovka Cho Oyu se začala zahalovat do mlhy.
Rozhlížím se a zjišťuji, že jsem na vrcholu sama, Číňan už vesele sestupuje. Navlékla jsem si silnější rukavice a vydala se na sestup. V lodži v Gokyo jsem byla ve čtvrt na pět, mám z výstupu dobrý pocit a velkou radost.
Gokyo je podobně významné jako Namche Bazaar, je však výrazně menší. Dnes budeme odsud sestupovat do osady Dole (4110 m).
Čekáme, až se vrátí Léňa z ranního výšlapu na Gokyo Ri, neboť tam včera nebyla. Všichni si výstup na Gokyo Ri považujeme, patřil k nejnáročnějším.
V pokoji je 0 oC, ale venku azuro a svítí sluníčko a my okolo desáté vyrážíme. Klesáme po hřebeni, z něhož jsou krásné výhledy do údolí i zpátky k Cho Oyu.
Procházíme kolem jezer, jdeme po příjemné vrstevnicové a většinou travnaté cestě. Scházíme do Machhermo (4470 m), kde si dáváme oběd a při kávě na sluníčku chvíli odpočíváme.
Následuje opět vrstevnicová dálava, do Dole přicházíme před třetí.
Z Dole se jde nejprve po pohodlné rovině, poté z kopečka dolů téměř až k řece, do níž stékají vodopády z okolních kopců.
Pak ovšem následuje kruté stoupání do sedla Phortse Drengka (3680 m), odměnou jsou však překrásné výhledy na hory.
Z vesnice Phortse už povětšinou stále a dlouze klesáme. Kráska Ama Dablam je opět na dohled. Zastavujeme se ještě ve známé restauraci poblíž Namche, kde si dávám konvici čaje.
Vzala jsem si dnes s sebou málo vody a tak doplňuji nezbytné tekutiny. V Namche Bazaar (3440 m) jsme kolem půl třetí.
Do večeře je ještě dostatek času, proto jdu do vesnice podívat se na trh. Nakupuji pár suvenýrů a dárků domů, snažím se i smlouvat ceny, avšak nejsem příliš "tržní" typ.
Ochlazuje se, vracím se do lodge, abych nevymrzla. Ochutnáváme jačí sýr a k němu nepálské pivo čhang, což je nápoj připravený ze zkvašené rýže a ječmene.
Nepálci rádi oslavují a milují všemožné festivaly. Také dnes se venku zpívá a bubnuje, paní domácí přispíváme penízky na festival.
My se odměňujeme, dáváme si všichni do jednoho skvělý namchebazaarský stejk Jack sizzer.
Závěr našeho treku se přiblížil. Dnes nás čeká poslední a prakticky nejdelší cesta čítající přes 18 kilometrů už známou nyní zpáteční trasou z Namche přes Monjo, Phakding až do Lukly. Kousek pod Namche si vyzvedávám certifikát úspěšnosti, ve kterém mám potvrzeny dosažené mety našeho treku. Na vyhlídce Everest View se rozloučíme tentokrát se sluníčkem zalitým Everestem. Zopakujeme si cesty přes mosty a v Phakdingu se naobědváme. V Lukle (2860 m) jsme kolem třetí hodiny. Lodži máme kousek nad letištěm, zaplatíme už večer, protože ráno musíme být už v šest na letišti.
Na letišti v Lukle opět vládne solidní mumraj. Vždy dvě letadla přilétají a dvě odlétají. My naštěstí odlétáme včas.
Výhledy z letadla jsou parádní, po třiceti minutách letu přistáváme v Kathmandu (1400 m).
Ubytujeme se v hotelu, můj pokoj je až v pátém patře. Vyzvedávám si v depozitu hotelu uschované čisté prádlo, chvíli odpočívám, pak si dám horkou sprchu, ze které se mi nechce ven.
Kolem půl dvanácté jdeme na oběd. Odpoledne se spletí uliček nedaleko našeho hotelu dostáváme na náměstí Durbar Square. To je součástí Starého města a jeho dominantou je starý královský palác.
Na náměstí jsou však stále patrné důsledky zemětřesení. Když jsme se vrátili na hotel, zalehla jsem a usnula tak, že jsem nešla ani na večeři. Na zítřek máme nachystanou prohlídku památek Kathmandu.
V Kathmandu je zrovna na návštěvě indický prezident, některé ulice jsou uzavřené, jinde vládne čilý dopravní ruch.
Což především znamená, že každý jede jak umí a hlavně často troubí. Atmosféra města je úchvatná, přestože je vedro a hodně se práší, takže mnozí nosí roušky na ústech.
My se pojedeme podívat na některé z káthmandských pamětihodností mikrobusem. Navštívíme budhistický chrám 320ti schodů, Swayambhunath, s množstvím fikaných opiček a pozoruhodných stúp.
Potěší nás, že svatyně Boudhanath, poničená zemětřesením, je v celé své kráse opět téměř opravena. Poblíž svatyně si v klidné zahradní restaurace dáváme oběd.
Jedeme také k pohřebišti Pashupatinath u řeky Bagmati, s Hankou a Zuzkou však raději pohřbívání pozoruji z mostu z dálky. Ti, co se odvážili blíž, mi pak připadli malinko pobledlí.
Poznali jsme, že v Kathmandu vedle sebe spokojeně žijí budhisté, hinduisté, sikhové či jiní.
Po návratu na hotel jsme si došli na večeři a sešli se na terase hotelu v 6. patře, kde jsme seděli, povídali, hodnotili až do dvou do rána.
V poledne musíme opustit pokoj, jdu tedy ještě nakoupit poslední dárky a začnu balit. Kupujeme si všichni dohromady ještě jeden pokoj, kam si dáme batohy. Lehce poobědváme a na večeři si zajdeme do irské restaurace, načež odjíždíme na letiště. Z Kathmadu odlétáme do Dubaje před desátou a jsme tam v půl třetí po půlnoci. V Dubaji spíme na letišti s baťůžkem pod hlavou. Do Prahy odlétáme v půl deváté a přistáváme před jednou odpoledne českého času. Na letišti už na mě čeká Míra s Járou.
Věnuji památce mého taťky, který hory obdivoval, miloval a ctil.
Ráda bych poděkovala cestovní kanceláři CK Mundo, oběma průvodcům, českému Pavlovi a nepálskému Renčímu, jakož i všem účastníkům našeho treku za opravdu nevšední a nezapomenutelné zážitky.
Závěrem si pusťte videosekvenci Nepál 2016, zvětšete si ji na celou obrazovku. Příjemně usazeni, s nalitou sklenkou dobrého vína či nepálského čaje, se nechte unášet Janinými fotografickými vzpomínkami... Reproduktory můžete mít zapnuté. Nebude-li se vám dařit spustit videosekvenci, můžete zkusit obnovit stránku prohlížeče klávesou F5 nebo si video stahnout na počítač.